Přednáška o dlouhých cestách vesmírem

Vážení přátelé,

 

Toto téma již je obsaženo v informacích o nás, ale i zde přošla technologie pohonu kosmických lodá, nebo sdálené informace naším kontaktérem, určitým vývoje,. Začneme tím, jak byl princip nadsvětelného hyperpohonu popisován původně:

 

Dlouhé kosmické cesty jsou prováděny pomocí technologie, která může být pro nás zcela nepředstavitelná. je to ale pravda. nyní si můžete přečíst něco o tom, jal je to možné. Tato možnost vyplývá z toho, že mimozemská civilizace, která se autorsky podílí i na vzniku této internetové publikace, překonala problémy s používáním antihmoty. Proces tzv. "Anihilace" (reakce mezi hmotou a antihmotou) umožňuje překonání rychlosti světla. Nemodernější kosmické lodě našich učitelů tak získávají energii, díky které se dokáží pohybovat ve vesmíru rychlostí desetkrát až patnáctkrát větší, než je rychlost světla.

 

Kosmické lodi našich přátel jsou vybaveny velice pohodlně, neboť jsou používány pro civilní přepravu. V takových kosmických lodích to vypadá jako v letadle. Pokud jde o lodě ve tvaru klasických létajících talířů, mají více uliček a jsou vybaveny pro dlouhé cesty. Cestující mohou poslouchat hudbu, sledovat televizi či video. Některé letecké společnosti průběžně nabízejí občerstvení více než jedno jídlo a pití. Pokud potřebujete, můžete z paluby kosmické lodi telefonovat, posílat fax, E-mail či obyčejnou poštu, posílat datové soubory, nebo brouzdat Internetem. Cesta ze Země na jejicjh planetu trvá 90 minut při desetinásobku rychlosti světla.

 

Anihilační motor pracuje na základě reakce mezi hmotou a antihmotou. K tomu dochází ve spalovací komoře 

motoru. Aby nedošlo ke zničení lodi, jsou tyto motory odděleny magnetickým polem. Vlastní antihmota je tvořena speciálním reaktorem, který je schopen přepolarizovat částice v komoře reaktoru. Antihmota se takto vyrábí na hvězdných letištích a dodává se do kosmických lodí ve speciálních magneticky izolovaných zásobnících. Snazší pochopení celého procesu nám umožní schématický obrázek, který nám celý proces ukáže na zjednodušeném schématu.

Náš kontaktér se snažil, a stále se snaží, pčizpůsobit naše poselství Vašim znalostem z vědy a techniky za předpokladu, že si opatřil i Vaše vědomosti, které jsou v oblasti fyziky elementárních částic okrajové, nicméně i tak je všeobecně známo, že se v tomto případě jedná o tzv. Tachyonový pohon, u kterého jsou výšen uvedené informace nedostatečné. Chybí zde totiž ještě trojsměrný urychlovač částic, ve kterém (velice zjednodušeně řečeno) se pošlou Elektrony jedním směrem, Protony opačným a mezi tím třetí drahou se pošlou Neutrony. Jinask je to v zásadě tak, jak již zde bylo řečeno. Díky tomu jsou hypermotory veliké, takže se nacházejí uvnitř hlavního těla lodi. Důvoderm je ten trojsměrný urychlovač, který původně nebyl zmíněn.

 

Jak lze cestu přežít? Při nadsvětelné rychlosti o deseti a vícenásoblu rychlosti světla dochází ke změně hmoty v energii a zpět. Pro cestující tak doba letu hyperprostorem chybí. čas a prostoer existujwe v podobě, v jaké jej známe pouze při rychlosti do rychlosti světla, při které plyne čas na palubě lodi zdánlivě stějně, ale domovský svět zestárl o dobu ztrávenou kosmickým letem + doba pobytu na jiném světě, kam trvá cesta rychlostí světla tak dlouho, kolik světelných let je jiný svět vzdálen krát 2 díky cestě zpět. Toto skok hyperprostorem minimalizuje tak, že v závislosti na vzdálenosti cíle nastaví násobek rychlosti světla, aby se vyrovnal okolní čas. Při nadsvětelných rychlostech dochází nejen v rychlém přesunu lodi v kosmickém prosturu, ale i čase, takže se lze vrátit domů ve stejnou dobu, kdy jsme odletěli mínus doba pobytu někde jinde, po kterou jsme doma nebyli.

 

K čemu vlastně dochází? Představme si cestu např. ze Země na Albedor jako papírový pásek. Nankoncích jsou body, které označují start a cíl. Pásek je svinut do kruhové smičky, takže oba konce k sobě přiléhají. Cestu rychlostá nižší, nebo maximálně rychlostí světla si lze představit jako oběhnutí celého kruhu. Hyperprtostorový skok si tím pádem lze představit jako protržení papíru tam, kde se konce vzájemně dotýkají.

 

Při opravdu hodně dlouhých cestách se skok provádí několikkrát, takže se technologie pro zabránění zestárnutí posádky a cestujících konbinují s technologiwemi pro hybernaci, ovšem to je málo kdy. Hyperprostorový skok je energeticky vysoce náročný a tak jsou lety uvnitř federace obvyklwe plánovány tak, aby se několikkrát přestupovalo, nebo aby bylo mezipřistání z důvodu doplnění paliva. Provedení skoku je také výpočetně náročné, proto má každý palubní počítač hodně velké úložiště pro data, protože mapa známého vesmíru obsahuje zadání pro správný výpočet skokového okna pro vstup a vástup, což jsou biody ve vesmíru, kde má loď do hyperprostoru vstoupit, a kde jej má opustit. Místo vstupu a výstupu je určeno třemi vekt pro prostor a čtvrtým vektorem pro čas. Do těchto veličin se dosadí údaje o cíli letu a je vypočítána správná trajektorie skoku. Jeho průběh v prtostoru a čase chybí, protože loď existuje jako energie potřebně urychlená a v okamžiku a místě skoku prochází krátkodobě vytvořenou červí dírou, která existuje jen po dobu skoku.

 

Proto je z okének lodi při překračování rychlosti světla vidět jakési rozmazání hvězd do podoby světelných čar, které se rozzáří a s třesjkem zmizí. Jde o něco podobného, jako když letadlo překoná rychlost zvuku a je slyšet aerodynamický třesk. Skoku hyperprostorem předchází světelný, nebo-li fotodynamický třesk. Ten však probíhá zdánlivě okamžitě opačně, protože při letu hyperprostorem neexistuje čas a prostor je ztlačen.